Marek Horák - PIKE, ČR

www.mujweb.cz/www/pike1

Výroba nože s rukojetí montovanou na stopku – „full tang“

Na papír si nakreslím tvar budoucího nože.

Nachystám si materiál: pásovinu 40x5mm z oceli D2, špalík dřeva zeravu (tůje) na rukojeť,

kus nekalitelné nerezi 8mm silné na záštitu a nerezový drát průměru 2,5mm na nýty.

Vhodné jsou dráty na svařování nerez oceli, nebo nerezové elektrody, ze kterých otlučete obal.

Z papíru vystřihnu šablonu a nalepím ji na pásovinu.

Pásovina nachystaná na vyříznutí hrubého tvaru čepele. Většinou řežu z volné ruky,

ale je také možné nachystat si před každým řezem vedení z kusu jiné pásoviny.

Eliminuje se tím riziko, že říznu, kam nemám. Zvláště je to vhodné u dlouhých rovných řezů.

Základní tvar vyřezávám úhlovou bruskou („flexou“) s rozbrušovacím kotoučem. Pokud nemáte k dispozici pásovou pilu na kov,

pokládám tento způsob za nejrychlejší a nejpohodlnější. Setkal jsem se sice s řadou jiných postupů – řezání ruční pilkou na železo, odvrtávání,

vysekávání sekáčem, řezání autogenem - ale ty se mi vesměs zdají být mnohem méně efektivní.

Vyhřátí se nemusíte bát, pracujeme s ocelí žíhanou naměkko, která bude dále tepelně zpracována.

A takto to navíc máte i s ohňostrojem…

Nahrubo vyříznutý základní tvar. Nezapomeňte začistit hrany, abyste se při další manipulaci nepořezali.

Několik obrázků z vybrušování definitivního tvaru na pásové brusce. Pokud jí nedisponujete,

můžete si pomoci úhlovou bruskou s lamelovým smirkovým kotoučem, nebo i jen pilníkem.

Při broušení je potřeba čepel chladit. Opatrně ji pokládám jednou stranou na vodní hladinu tak, aby se nerozmočil papír s nákresem.

Čepel má svůj konečný tvar. Papírová šablona poněkud utrpěla na kráse, ale to nevadí,

protože teď už bude sloužit jen k označení otvorů a pak ji z čepele strhnu.

Značení otvorů důlčíkem.

Vrtání otvorů průměru 2,5mm do řapu čepele. Otvorů je osm, z toho šest na upevnění rukojeti a dva na upevnění záštity.

Začišťování otvorů větším vrtákem z obou stran.

Konečný tvar čepele s vyvrtanými a začištěnými otvory.

Tam, kde bude ostří čepele, si vybrousím z obou stran fasetu pod úhlem 45⁰.

To má dvojí význam: jednak mi to umožňuje dobrou vizuální kontrolu nad rovinou výbrusu a nad tím, kam až má sahat, jednak se takto šetří brusivo.

Zrna brusného pásu běžícího proti ostří by se na ostré hraně „ostrouhala“; takto je pás chráněn.

Ostří nechávám zatím asi 1mm silné.

Broušení výbrusu čepele na pásové brusce. Oproti původnímu nákresu jsem se v průběhu výroby rozhodl pro malou změnu:

místo výbrusu s žebrem udělat klínový plochý výbrus.

Práci začínám na pásu zrnitosti 40. Na něm dobrousím čepel do konečného profilu.

Následují postupně pásy jemnějších zrnitostí, které už nemění tvar, ale jen zjemňují povrch.

U plochého výbrusu při každém stupni zrnitosti mírně změním úhel broušení, takže je možné snadno odlišit jemnější rýhy z daného kroku od hrubších rýh z kroku předchozího.

Pokaždé brousím tak dlouho, až všechny stopy předchozí zrnitosti zcela zmizí. Uvědomte si, že když některý krok uspěcháte a necháte na čepeli kazy,

pak tam už také zůstanou – pásy jemnějších zrnitostí už je neodstraníte. Pokud nějaký kaz objevíte, vraťte se poctivě o krok zpátky a odstraňte jej.

Při každém kroku přebrousím nejen plochu výbrusu, ale i ricasso a hřbet.

I tady platí, že pokud nemáte pásovku, není nic ztraceno. Dutý výbrus můžete udělat na kotoučové brusce,

plochý na čelní – diskové – brusce (stačí i jen talířový nástavec na vrtačku či flexu pro upevnění smirkových kotoučů na suchý zip),

nebo při troše trpělivosti i pilníkem.

Před kalením je potřeba dotáhnout čepel do konečného tvaru, bez nerovností a nepravidelností, které by mohly vyvolat nežádoucí pnutí a kroucení čepele.

Obecně nemá smysl brousit před kalením vyšší zrnitostí než 180 – 220 grit. Odbrušování opálené povrchové vrstvy jemnějšími pásy by trvalo neúměrně dlouho.

Pokud ovšem máte možnost kalit s ochranou povrchu před okysličením a oduhličením, můžete dokončit povrch pásy 600, 800 i více grit.

Povrch se dá chránit různě – ohřevem ve vakuové peci, v peci s ochrannou atmosférou, v solné lázni, nebo tak,

že čepel opatříte ochranným nátěrem či folií.

Ostří je potřeba před kalením nechat minimálně 0,5mm silné, při kalení bez ochrany povrchu raději více, až 1mm.

Slabší ostří by se vlnilo a mohlo by i prasknout, a také by se z něj vypaloval uhlík a čepel by nedržela dobře ostří.

Nemáte-li dostatečně jemné pásy, můžete čepel přeleštit jemnými smirky ručně, ať už před kalením, nebo po něm. Já postupuji takto:

Brusné papíry si nastříhám na malé čtverečky, do kterých zabalím běžnou gumu na gumování.

Pak podélnými tahy brousím čepel, jak plochu nad, tak i pod žebrem (pokud žebro má).

Tahy musí být vedené po celé délce a jen jedním směrem. Jinak by v místě, kde měníte směr pohybu, brusná zrna vyryla drobné „kudrlinky“,

hlubší než ostatní rýhy, které by se jen obtížně odstraňovaly.

Používám postupně stále jemnější a jemnější smirky, například řadu 220-360-500-800-1200-2000-2500.

Jako poslední krok před leštěním pastou stačí zrnitost 500-600, ale na čím jemnější stupeň se dostanete při ručním broušení,

tím snazší je pak leštění a tím lepší je výsledek.

Při broušení čepel průběžně smáčím vodou (je nutné používat vodovzdorné brusné papíry).

Pokud není čepel z nerezové oceli, přidávám do vody sodu, která svojí alkalickou reakcí zabraňuje korozi.

Také čepel důkladně opláchnu vodou po dokončení každého kroku, před přechodem na jemnější smirek.

Vydrolená zrna hrubšího brusiva z předchozího kroku by totiž na čepeli zanechávala rýhy.

Hotový výbrus před kalením.

Na hřbetě čepele budou „fileworks“ (omlouvám se, ale nenapadá mě vhodný český ekvivalent – snad „ozdobné pilování“?).

Naznačím si pravidelné rozestupy a pak vypiluji trojhranným pilníkem šikmé drážky – na krajích hlubší, uprostřed mělčí.

Pak mezi každé dvě drážky z obou stran vypiluji malé zářezy kulatým jehlovým pilníkem.

„Fileworks“ jsou jednoduché, a nůž přitom mohou esteticky hodně pozdvihnut.

A navíc mají i praktický význam – představují pevnější oporu pro palec. Jen je potřeba dobře začistit všechny ostré hrany.

Na ochranu povrchu při tepelném zpracování používám ochranný nátěr Condursal s tepelnou odolností do 1100⁰C.

Nátěru musí být jen tenká vrstva – silnější by odprýskávala. Nejvíce se mi osvědčuje čepel do nátěru namočit, nechat okapat a zaschnout.

Poté čepel putuje do kalírny. Vřele doporučuji svěřit tepelné zpracování profesionálům.

Je to nejdůležitější operace při výrobě nože a podle toho bychom k ní měli přistupovat.

Základem je přesná kontrola teploty, kterou můžeme v domácích podmínkách jen těžko zajistit.

Odhadování teploty oceli od oka podle barvy s přesností na stupně je pěkný mýtus, ale ve skutečnosti to byl tvrdý oříšek i pro staré mistry kováře,

kteří měli jistě podstatně více zkušeností než většina z nás. Vypovídá o tom metalografie ocelových předmětů z archeologických nálezů,

kde struktura vzorku svědčící o správném zakalení rozhodně není pravidlem.

A tady už je čepel po zakalení a popuštění. Ocel D2 nechávám kalit z 1050⁰C do oleje a popouštět 2x2 hodiny při 500⁰C.

Na obrázku je jasně vidět hranice, kam až sahal ochranný nátěr. Pod ním zůstává ocel prakticky čistá, stačí ji jen přeleštit.

Leštění čepele provádím ve dvou krocích, nejprve jemnou lešticí pastou na hadrovém kotouči, pak velmi jemnou pastou na kotouči flanelovém.

Na kotouči musí být vždy nanesen dostatek pasty. Na leštěnou čepel se nesmí tlačit, kotouč by po ní měl lehce klouzat, ne se po jejím tlakem deformovat.

Neodpustím si několik vět o bezpečnosti. Leštění je jednou z nejrizikovějších činností v domácí dílně vůbec.

Pokud rotující kotouč zachytí za nějakou ostrou hranu na čepeli, vytrhne vám ji z ruky a vystřelí s neuvěřitelnou razancí.

Proto přikládejte čepel na kotouč vždy tak, aby nemohl zachytit za ostří, za hrot ani za jiné ostré místo.

Pokud je to možné, pracujte na kotouči, který se otáčí od vás, ne k vám. Dbejte na to, aby nikdo nestál v místech,

kam by mohla čepel odletět. Nemáte-li takovou možnost a pracujete na kotouči otáčejícím se směrem k vám,

nepřikládejte k němu čepel shora, ale zepředu a mírně pod osou kotouče, aby případně letěla k zemi.

NIKDY ale nepřikládejte čepel zepředu u kotouče, který se otáčí od vás – po vymrštění by vám mířila přímo do obličeje.

Čepel (nebo libovolný jiný leštěný obrobek) držte v rukou pevně, ale nikdy tak, aby vaše prsty či dlaň směřovaly proti ostří nebo hrotu.

Vždy noste ochranné brýle.

Vyleštěná čepel. Myslím, že výsledek za tu práci stojí.

Byla by jistě škoda, aby se vyleštěná čepel při další práci poškrábala, proto ji zabalím do papíru a stáhnu lepicí páskou.

Je na čase začít pracovat na záštitě. Do nerezového plechu si vyvrtám otvory k přinýtování – vždy nejprve jeden,

pak navleču záštitu i čepel na kousek drátu průměru 2,5mm a druhý otvor vyvrtám s využitím čepele jako šablony.

Pak i tímto otvorem provleču drát a obkreslím si podle tvaru čepele tvar budoucí záštity. Totéž provedu zrcadlově i na druhé straně.

Všechny čtyři otvory pak do poloviny hloubky převrtám vrtákem asi o 0,2mm silnějším (v tomto případě 2,7mm), aby měly nýty na čem držet.

Nahrubo vyříznu a vybrousím tvar obou polovin záštity, přičemž na horní i spodní straně nechávám přídavek asi 0,5mm.

Obě poloviny spojím a přední a zadní stranu zabrousím, aby měly stejný tvar.

Poloviny záštity po vybroušení hrubého tvaru.

Flexou si předbrousím vnější plochu záštity do obloučku.

Přední stranu záštity musím vybrousit načisto a vyleštit dříve, než ji přinýtuji k čepeli – pak už bych se k ní špatně dostával.

Obě poloviny brousím zároveň, spojené provizorními nýty.

Zadní strana záštity bude u tohoto nože zkosená – zbrousím ji pod úhlem 60⁰.

Obě poloviny záštity přinýtuji k čepeli pomocí nýtů z nerezového drátu průměru 2,5mm. Před přinýtováním nanesu na styčné plochy trochu epoxidu.

Ten zaplní nepatrnou štěrbinku mezi čepelí a záštitou, ve které by se jinak kapilaritou držela vlhkost.

Alternativním postupem je tuto štěrbinku po přinýtování zaletovat měkkou pájkou. Musíte ale použít pájecí kapalinu na nerez.

Vnější plochy záštity zabroušené hrubým pásem na pásovce. Pokud jste při nýtování postupovali pečlivě,

neměly by v této fázi být nýty vůbec viditelné.

Nemá zatím cenu přebrušovat záštitu jemnějšími pásy, protože by se při broušení rukojeti opět poškrábala.

Špalík dřeva na rukojeť rozříznu podélně na dvě části, které budou tvořit střenky.

Jejich plochy, které budou přiléhat ke stopce rukojeti, zabrousím do roviny

(nemáte-li pásovku, můžete brousit ručně na kusu smirku přilepeném oboustrannou lepicí páskou na rovnou podložku, například na sklo).

Když přiložím obě střenky k sobě, musí dokonale doléhat.

Přední stranu střenek zbrousím do stejného úhlu, jako zadní stranu záštity, tedy do 60⁰.

Střenku přitáhnu truhlářskou svěrkou ke stopce čepele, ve svěráku ji dotlačím proti záštitě, a vyvrtám otvory.

Totéž provedu se druhou střenkou.

Namíchám si epoxid a potřu jím obě plochy stopky i všechny nýty a pak složím rukojeť dohromady.

Ponechám rukojeť dobře staženou, dokud epoxid nevytvrdne.

Co se spojení rukojeti týče, nejedná se vlastně o nýty v pravém slova smyslu, protože nejsou na koncích rozklepány.

Střenky drží epoxid (a to velmi pevně), „nýty“ zabraňují jejich pohybu do strany a tím narušení lepeného spoje.

Rukojeť připravená k broušení. Střenky je možné před slepením vyříznout nahrubo podle tvaru stopky,

jen s malým přesahem, ale broušení na pásovce jde poměrně rychle, takže většinou pracuji s takovýmto hrubým polotovarem.

Broušení obrysu rukojeti. Nemáte-li pásovku, můžete stejnou práci provést téměř stejně rychle rašplí.

Pásy používané na dřevo by měly být ostré, jinak při broušení vzniká třením velké množství tepla a povrch se pálí a tmavne.

Není špatné vyhradit si po jednom pásu od každé zrnitosti jen na rukojeti.

Hotový obrys rukojeti.

Tvarování střenek při pohledu shora.

Definitivní tvar střenek se zaoblením, vybroušený na volném pásu bez podložky.

Následuje přebroušení střenek, záštity i viditelných okrajů stopky řadou jemnějších pásů až po 320grit.

Dávám pozor, abych zahladil všechny nerovnosti, rýhy a ostré hrany.

Konzervace rukojeti. Rozehřeji si lněný olej s malým množstvím (asi 10%) karnaubského vosku.

Do něj ponořím rukojeť a nechám asi tři hodiny „povařit“. Běžně se používá vodní lázeň;

tady jsem vyzkoušel ohříváček na čajovou konvičku vytápěný třemi svíčkami a výsledek byl velmi dobrý.

Teplem se jednak sníží viskozita oleje, jednak se roztáhnou póry dřeva, a tak olej proniká hluboko do jeho struktury.

Dřevo použité na rukojeť musí být dobře vyschlé, jinak by se z něj v horkém oleji vlhkost rychle odpařovala a dřevo by mohlo prasknout.

Po vyjmutí z lázně setřu přebytečný olej a nechám rukojeť zaschnout. Pak rukojeť přebrousím smirkovými papíry až do zrnitosti 2500.

Na dřevo nepoužívám lešticí pastu, protože ta zůstává v pórech dřeva a narušuje jeho vzhled.

Na hadráku s pastou pouze opatrně přeleštím kovové části (v tomto případě jen záštitu) rukojeti.

Závěrečnou úpravu voskováním provádím tak, že rukojeť vyleštím na čistém hadrovém kotouči s karnaubským voskem.

Ten se nanáší pouhým přitlačením kostky vosku na rotující kotouč, stejně jako lešticí pasta.

Při leštění se pak teplem, vznikajícím při tření, nataví na povrch dřeva a vytvoří tenkou, rovnoměrnou, lesklou vrstvičku.

Už jen přebrousit ostří a nůž je hotový.

Dobrý pocit z odvedené práce a radost z vlastnoručního výrobku jistě stojí za všechnu tu námahu.