0 položek za 0 Kč

Aktuality

13.03.2017Nové čepele JK Knives a Casström!!!
Rozšířili jsme nabídku o nové čepele z dílny JK Knives a čepele Casström.…

09.09.2016DOPRAVA ZDARMA!!!
Vyřídili jsme objednávku s pořadovým číslem 20 000 !! … a jako poděkování všem našim zákazníkům jsme připravili malý dár…

Nej hodnocené
Doporučte nás

Domníváte se, že by naše stránky mohly zajímat někoho z Vašich přátel či známých? » Doporučte nás!

Marek Horák - PIKE, ČR - Výroba nože skandinávského typu


(montáž rukojeti na trn – „hidden tang“)

Na prvním obrázku je pohromadě všechen materiál, který budu na výrobu tohoto nože používat:

     polotovar čepele Lauri Carbon 95mm, špalík ebenového dřeva, 
    ořech tagua (pod hnědým povrchem je velmi tvrdá světlá hmota podobná slonovině), 
    černý fíbr, hotová alpaková záštita, proužek alpaky tloušťky 1mm a kousek alpakové pásoviny 20x6mm.

 

Práci na noži začnu úpravou čepele. Mám rád nože „vytažené“ do vysokého lesku, takže se ani v tomto případě nespokojím s poměrně hrubým povrchem čepele Lauri, ale přebrousím ji a vyleštím.
 

Ruční přebrušování čepele. Brusné papíry si nastříhám na malé čtverečky, do kterých zabalím běžnou gumu na gumování. 
Pak podélnými tahy brousím čepel, jak plochu nad, tak i pod žebrem. Tahy musí být vedené po celé délce a jen jedním směrem. 
Jinak by v místě, kde měníte směr pohybu, brusná zrna vyryla drobné „kudrlinky“, hlubší než ostatní rýhy, které by se jen obtížně odstraňovaly.
Používám postupně stále jemnější a jemnější smirky, například řadu 220-360-500-800-1200-2000-2500. 
Jako poslední krok před leštěním pastou stačí zrnitost 500-600, ale na čím jemnější stupeň se dostanete při ručním broušení, tím snazší je pak leštění a tím lepší je výsledek.
Při broušení čepel průběžně smáčím vodou (je nutné používat vodovzdorné brusné papíry). 
Pokud není čepel z nerezové oceli (jako tato), přidávám do vody sodu, která svojí alkalickou reakcí zabraňuje korozi.
Také čepel důkladně opláchnu vodou po dokončení každého kroku, před přechodem na jemnější smirek. 
Vydrolená zrna hrubšího brusiva z předchozího kroku by totiž na čepeli zanechávala rýhy.
Pokud máte k dispozici pásovou brusku, můžete minimálně hrubší kroky provést na ní. 
Je to podstatně rychlejší, ale zároveň stoupá riziko, že se dopustíte chyby - když vám ujede ruka při práci brusným papírem, následky nejsou zdaleka tak katastrofální, jako když vám ujede při práci na brusce.
 

ruční výroba nožů v akci 


Leštění čepele provádím ve dvou krocích, nejprve jemnou lešticí pastou na hadrovém kotouči, pak velmi jemnou pastou na kotouči flanelovém. Na kotouči musí být vždy nanesen dostatek pasty. 
Na leštěnou čepel se nesmí tlačit, kotouč by po ní měl lehce klouzat, ne se po jejím tlakem deformovat.
Neodpustím si několik vět o bezpečnosti. Leštění je jednou z nejrizikovějších činností v domácí dílně vůbec. 
Pokud rotující kotouč zachytí za nějakou ostrou hranu na čepeli, vytrhne vám ji z ruky a vystřelí s neuvěřitelnou razancí. 
Proto přikládejte čepel na kotouč vždy tak, aby nemohl zachytit za ostří, za hrot ani za jiné ostré místo. 
Pokud je to možné, pracujte na kotouči, který se otáčí od vás, ne k vám. Dbejte na to, aby nikdo nestál v místech, kam by mohla čepel odletět. Nemáte-li takovou možnost a pracujete na kotouči 
otáčejícím se směrem k vám, nepřikládejte k němu čepel shora, ale zepředu a mírně pod osou kotouče, aby případně letěla k zemi. NIKDY ale nepřikládejte čepel zepředu u kotouče, který se otáčí od vás – po vymrštění by vám mířila přímo do obličeje.
Čepel (nebo libovolný jiný leštěný obrobek) držte v rukou pevně, ale nikdy tak, aby vaše prsty  či dlaň směřovaly proti ostří nebo hrotu. Vždy noste ochranné brýle.
 

Po skončeném leštění je čepel jako zrcadlo a jistě by byla škoda, aby se při další manipulaci poškrábala. 
Proto ji zabalím do několika vrstev papíru a důkladně stáhnu lepicí páskou.
 

Čepel je připravená, a tak se můžu pustit do rukojeti. Rukojeť bude skládaná z více dílů. 
Začnu přípravou dvou destiček z ořechu tagua. Na obrázku upravuji broušením na pásové brusce 
ořech z původního nepravidelného tvaru do pěkného kvádříku. 

Z kvádříku uříznu zmíněné dvě ploché destičky.
 

Destičky opatrně zbrousím tak, aby jejich plochy byly zcela rovné a aby měly všude stejnou tloušťku. 
Nemáte-li pásovku, můžete totéž provést ručně za použití smirkového papíru nalepeného 
oboustrannou lepicí páskou na rovnou podložku (třeba sklo).
 

Stejným způsobem zarovnám obě čela ebenového špalíku, poté, co jsem jej zkrátil na příslušnou délku. 
Když přiložím taguové destičky a ebenový špalík k sobě a podívám se proti světlu, nesmím vidět žádnou štěrbinu.
 

Podélné provrtání špalíku. Většinou se používá stojanová vrtačka, ale ta moje má zdvih jen 50mm a mě nebaví vrtat naněkolikrát za opakovaného posouvání stolu. Ruční vrtačkou se to dá s trochou praxe zvládnout stejně přesně (za pomoci vedoucí čáry narýsované na horní straně špalíku) a podstatně rychleji. 
Podle šířky řapu navrtám jednu, nebo několik děr vedle sebe. 

K rozšíření díry (popřípadě ke spojení jednotlivých děr) nepoužívám pilník, ale prostě v otvoru „šmejdím“ vrtákem tak dlouho, až dosáhnu požadovaného rozměru. Nevadí, že je díra o něco větší než řap - mezeru vyplní epoxid. 
Jen nesmí být tak velká, abych se při tvarování rukojeti probrousil skrz až na vrstvu lepidla.
Průběžně zkouším do otvoru vložit řap čepele, až se dá volně zasunout po celé délce. 
Nikdy špalík na dřevo nedorážím násilím – dřevo by mohlo prasknout.
 

Přichází na řadu kovové díly rukojeti – hlavice a tři tenké mezikroužky. Na alpaku si nakreslím jejich tvar.
 

Vyvrtám otvory pro průchod řapu – do hlavice a jednoho mezikroužku jednu díru průměru 3mm, 
do zbylých dvou mezikroužků několik děr vedle sebe, které po rozpilování dají obdélníkový otvor. 
I tady nevadí, když je o něco větší než řap. To by pochopitelně vadilo u záštity, kde bude spoj viditelný,ale tu už mám předvyrobenou.
 

Hlavice bude nýtovaná, proto musím rozšířit díru do úkosu pro rozklepání hlavičky nýtu. 
Používám devadesátistupňový záhlubník, ale poslouží i soustružnický středicí vrták  nebo i obyčejný vrták nabroušený do ostrého úhlu.
 

Propilovávání otvoru do alpakového mezikroužku.
 

Příprava fíbrových mezikroužků. Fíbr hraje jednak roli estetickou (tvoří barevně kontrastní mezivrstvy), jednak svou mírnou pružností vyrovnává případné drobné nerovnosti na styčných plochách. 
Ty by jinak vytvářely štěrbinky, do kterých by mohla vnikat vlhkost způsobující korozi kovů a hnilobu přírodních materiálů.
 

Vrtání otvorů do fíbru.
 

Vrtání otvorů do taguových destiček.
 

Propilovávání otvorů v taguových destičkách.
 

Čelní plochu záštity je nutné upravit do definitivní podoby před kompletací rukojeti – pak už by to šlo těžko. Nejprve ji obrousím na lamelovém kotouči na vrtačce…
 

…a pak vyleštím.
 

Kovové díly rukojeti obrousím co nejblíže k definitivnímu tvaru – při broušení složené rukojeti by se totiž zahřívaly a mohly by spálit přiléhající vrstvy přírodních materiálů.
Jednotlivé díly také zbrousím na styčných plochách do přesné roviny.
 

A tady už jsou všechny díly budoucí rukojeti. Když je složená, člověk by ani neřekl, z kolika kousků se skládá…
Zleva doprava: alpaková záštita, fíbr, alpaka, fíbr, alpaka, fíbr, tagua, fíbr, tagua, fíbr, eben, fíbr, alpaka, fíbr, alpaková hlavice.
 

Naskládám jednotlivé díly rukojeti na řap a označím si, kde končí ebenový špalík.
 

Přiložím zbytek dílů a udělám si druhou značku kousek nad hlavicí – přesah je nutný pro roznýtování.
 

Řap čepele s oběma značkami.
 

Zkrátím řap na úrovni druhé značky.
 

Opiluji konec řapu (od první značky) do kruhového průřezu. U čepelí Lauri Carbon není řap kalený, takže to jde snadno. Poté kulatým pilníkem zaoblím a „zpozvolním“ přechod mezi částmi s obdélníkovým a kruhovým průřezem – jinak by se řap mohl v tomto místě při nýtování zlomit.
 

Ověřím si, že je opilovaný konec kulatý a má průměr 3mm…
 

…a že na něj hlavice jde volně navléknout.
 

Podle návodu si namíchám epoxid…
 

…a začnu skládat rukojeť. Jednotlivé vrstvy promazávám epoxidem. 
Čepel je upnutá ve svislé poloze ve svěráku. Proti poškrábání je chráněna jednak papírovým obalem, jednak vložkami z hliníkového plechu.
 

Vrstev přibývá…
 

Před nasunutím ebenového špalíku nanesu na řap dostatek epoxidu, aby spolehlivě vyplnil mezeru mezi řapem a dřevem. Je-li tato mezera větší, je možné si z epoxidu připravit tmel tak, že do něj vmícháme jemné piliny z řezání nebo broušení dřeva. 
Ušetříme tak drahé lepidlo a dosáhneme vyšší pevnosti.
 

Rukojeť je kompletní, zbývá ji stáhnout poklepem přes špalík z tvrdého dřeva, 
v němž je vyvrtán otvor pro přečnívající konec řapu.
 

Opatrně roznýtuji konec řapu tak, aby zcela vyplnil úkos v otvoru hlavice. 
Rukojeť je teď pevně spojená, zbývá nechat ji odpočinout tak dlouho, až epoxid vytvrdne.
 

A takto vypadá kompletně složený budoucí nůž. Zatím mu, pravda, ke správné formě něco chybí.
 

Rukojeť nože vytvarovaná na pásové brusce. Na vybroušení základního tvaru používám pásy zrnitosti 40, pak pokračuji jemnějšími. Pásy používané na dřevo by měly být ostré, jinak při broušení vzniká třením velké množství tepla a povrch se pálí a tmavne. 
Není špatné vyhradit si po jednom pásu od každé zrnitosti jen na rukojeti.
Nedisponujete-li pásovou bruskou, stejně dobře vám poslouží rašple, půlkulatý pilník a smirky.
 

Konzervace rukojeti. Ve vodní lázni si rozehřeji lněný olej s malým množstvím (asi 10%) karnaubského vosku. 
Do něj ponořím rukojeť a nechám asi tři hodiny „povařit“. Teplem se jednak sníží viskozita oleje,  jednak se roztáhnou póry dřeva, a tak olej proniká hluboko do jeho struktury. Dřevo použité na rukojeť musí být dobře vyschlé, jinak by se z něj v horkém oleji vlhkost rychle odpařovala a dřevo by mohlo prasknout.
Na obrázku se v oleji vaří nože dva, aby jim nebylo smutno.
Po vyjmutí z lázně setřu přebytečný olej a nechám rukojeť zaschnout. Pak ji přebrousím smirkovými papíry až do zrnitosti 2500. 
Na dřevo nepoužívám lešticí pastu, protože ta zůstává v pórech dřeva a narušuje jeho vzhled. 
Na hadráku s pastou jen opatrně přeleštím kovové části (v tomto případě záštitu a hlavici) rukojeti.
 

Závěrečnou úpravu voskováním provádím tak, že rukojeť vyleštím na čistém hadrovém kotouči s karnaubským voskem. 
Ten se nanáší pouhým přitlačením kostky vosku na rotující kotouč, stejně jako lešticí pasta. 
Při leštění se pak teplem, vznikajícím při tření, nataví na povrch dřeva a vytvoří tenkou, rovnoměrnou, lesklou vrstvičku.
 

Už jen přebrousit ostří a nůž je hotový. 
Dobrý pocit z odvedené práce a radost z vlastnoručního výrobku jistě stojí za všechnu tu námahu. 
(montáž rukojeti na trn – „hidden tang“)

Na prvním obrázku je pohromadě všechen materiál, který budu na výrobu tohoto nože používat:

  •  polotovar čepele Lauri Carbon 95mm, špalík ebenového dřeva,
  • ořech tagua (pod hnědým povrchem je velmi tvrdá světlá hmota podobná slonovině),
  • černý fíbr, hotová alpaková záštita, proužek alpaky tloušťky 1mm a kousek alpakové pásoviny 20x6mm.

 

Práci na noži začnu úpravou čepele. Mám rád nože „vytažené“ do vysokého lesku, takže se ani v tomto případě nespokojím s poměrně hrubým povrchem čepele Lauri, ale přebrousím ji a vyleštím.

 

Ruční přebrušování čepele. Brusné papíry si nastříhám na malé čtverečky, do kterých zabalím běžnou gumu na gumování.

Pak podélnými tahy brousím čepel, jak plochu nad, tak i pod žebrem. Tahy musí být vedené po celé délce a jen jedním směrem.

Jinak by v místě, kde měníte směr pohybu, brusná zrna vyryla drobné „kudrlinky“, hlubší než ostatní rýhy, které by se jen obtížně odstraňovaly.

Používám postupně stále jemnější a jemnější smirky, například řadu 220-360-500-800-1200-2000-2500.

Jako poslední krok před leštěním pastou stačí zrnitost 500-600, ale na čím jemnější stupeň se dostanete při ručním broušení, tím snazší je pak leštění a tím lepší je výsledek.

Při broušení čepel průběžně smáčím vodou (je nutné používat vodovzdorné brusné papíry).

Pokud není čepel z nerezové oceli (jako tato), přidávám do vody sodu, která svojí alkalickou reakcí zabraňuje korozi.

Také čepel důkladně opláchnu vodou po dokončení každého kroku, před přechodem na jemnější smirek.

Vydrolená zrna hrubšího brusiva z předchozího kroku by totiž na čepeli zanechávala rýhy.

Pokud máte k dispozici pásovou brusku, můžete minimálně hrubší kroky provést na ní.

Je to podstatně rychlejší, ale zároveň stoupá riziko, že se dopustíte chyby - když vám ujede ruka při práci brusným papírem, následky nejsou zdaleka tak katastrofální, jako když vám ujede při práci na brusce.

 

ruční výroba nožů v akci

Leštění čepele provádím ve dvou krocích, nejprve jemnou lešticí pastou na hadrovém kotouči, pak velmi jemnou pastou na kotouči flanelovém. Na kotouči musí být vždy nanesen dostatek pasty.

Na leštěnou čepel se nesmí tlačit, kotouč by po ní měl lehce klouzat, ne se po jejím tlakem deformovat.

Neodpustím si několik vět o bezpečnosti. Leštění je jednou z nejrizikovějších činností v domácí dílně vůbec.

Pokud rotující kotouč zachytí za nějakou ostrou hranu na čepeli, vytrhne vám ji z ruky a vystřelí s neuvěřitelnou razancí.

Proto přikládejte čepel na kotouč vždy tak, aby nemohl zachytit za ostří, za hrot ani za jiné ostré místo.

Pokud je to možné, pracujte na kotouči, který se otáčí od vás, ne k vám. Dbejte na to, aby nikdo nestál v místech, kam by mohla čepel odletět. Nemáte-li takovou možnost a pracujete na kotouči

otáčejícím se směrem k vám, nepřikládejte k němu čepel shora, ale zepředu a mírně pod osou kotouče, aby případně letěla k zemi. NIKDY ale nepřikládejte čepel zepředu u kotouče, který se otáčí od vás – po vymrštění by vám mířila přímo do obličeje.

Čepel (nebo libovolný jiný leštěný obrobek) držte v rukou pevně, ale nikdy tak, aby vaše prsty  či dlaň směřovaly proti ostří nebo hrotu. Vždy noste ochranné brýle.

 

Po skončeném leštění je čepel jako zrcadlo a jistě by byla škoda, aby se při další manipulaci poškrábala.

Proto ji zabalím do několika vrstev papíru a důkladně stáhnu lepicí páskou.

 

Čepel je připravená, a tak se můžu pustit do rukojeti. Rukojeť bude skládaná z více dílů.

Začnu přípravou dvou destiček z ořechu tagua. Na obrázku upravuji broušením na pásové brusce

ořech z původního nepravidelného tvaru do pěkného kvádříku. 

Z kvádříku uříznu zmíněné dvě ploché destičky.

 

Destičky opatrně zbrousím tak, aby jejich plochy byly zcela rovné a aby měly všude stejnou tloušťku.

Nemáte-li pásovku, můžete totéž provést ručně za použití smirkového papíru nalepeného

oboustrannou lepicí páskou na rovnou podložku (třeba sklo).

 

Stejným způsobem zarovnám obě čela ebenového špalíku, poté, co jsem jej zkrátil na příslušnou délku.

Když přiložím taguové destičky a ebenový špalík k sobě a podívám se proti světlu, nesmím vidět žádnou štěrbinu.

 

Podélné provrtání špalíku. Většinou se používá stojanová vrtačka, ale ta moje má zdvih jen 50mm a mě nebaví vrtat naněkolikrát za opakovaného posouvání stolu. Ruční vrtačkou se to dá s trochou praxe zvládnout stejně přesně (za pomoci vedoucí čáry narýsované na horní straně špalíku) a podstatně rychleji.

Podle šířky řapu navrtám jednu, nebo několik děr vedle sebe. 

K rozšíření díry (popřípadě ke spojení jednotlivých děr) nepoužívám pilník, ale prostě v otvoru „šmejdím“ vrtákem tak dlouho, až dosáhnu požadovaného rozměru. Nevadí, že je díra o něco větší než řap - mezeru vyplní epoxid.

Jen nesmí být tak velká, abych se při tvarování rukojeti probrousil skrz až na vrstvu lepidla.

Průběžně zkouším do otvoru vložit řap čepele, až se dá volně zasunout po celé délce.

Nikdy špalík na dřevo nedorážím násilím – dřevo by mohlo prasknout.

 

Přichází na řadu kovové díly rukojeti – hlavice a tři tenké mezikroužky. Na alpaku si nakreslím jejich tvar.

 

Vyvrtám otvory pro průchod řapu – do hlavice a jednoho mezikroužku jednu díru průměru 3mm,

do zbylých dvou mezikroužků několik děr vedle sebe, které po rozpilování dají obdélníkový otvor.

I tady nevadí, když je o něco větší než řap. To by pochopitelně vadilo u záštity, kde bude spoj viditelný,ale tu už mám předvyrobenou.

 

Hlavice bude nýtovaná, proto musím rozšířit díru do úkosu pro rozklepání hlavičky nýtu.

Používám devadesátistupňový záhlubník, ale poslouží i soustružnický středicí vrták  nebo i obyčejný vrták nabroušený do ostrého úhlu.

 

Propilovávání otvoru do alpakového mezikroužku.

 

Příprava fíbrových mezikroužků. Fíbr hraje jednak roli estetickou (tvoří barevně kontrastní mezivrstvy), jednak svou mírnou pružností vyrovnává případné drobné nerovnosti na styčných plochách.

Ty by jinak vytvářely štěrbinky, do kterých by mohla vnikat vlhkost způsobující korozi kovů a hnilobu přírodních materiálů.

 

Vrtání otvorů do fíbru.

 

Vrtání otvorů do taguových destiček.

 

Propilovávání otvorů v taguových destičkách.

 

Čelní plochu záštity je nutné upravit do definitivní podoby před kompletací rukojeti – pak už by to šlo těžko. Nejprve ji obrousím na lamelovém kotouči na vrtačce…

 

…a pak vyleštím.

 

Kovové díly rukojeti obrousím co nejblíže k definitivnímu tvaru – při broušení složené rukojeti by se totiž zahřívaly a mohly by spálit přiléhající vrstvy přírodních materiálů.

Jednotlivé díly také zbrousím na styčných plochách do přesné roviny.

 

A tady už jsou všechny díly budoucí rukojeti. Když je složená, člověk by ani neřekl, z kolika kousků se skládá…

Zleva doprava: alpaková záštita, fíbr, alpaka, fíbr, alpaka, fíbr, tagua, fíbr, tagua, fíbr, eben, fíbr, alpaka, fíbr, alpaková hlavice.

 

Naskládám jednotlivé díly rukojeti na řap a označím si, kde končí ebenový špalík.

 

Přiložím zbytek dílů a udělám si druhou značku kousek nad hlavicí – přesah je nutný pro roznýtování.

 

Řap čepele s oběma značkami.

 

Zkrátím řap na úrovni druhé značky.

 

Opiluji konec řapu (od první značky) do kruhového průřezu. U čepelí Lauri Carbon není řap kalený, takže to jde snadno. Poté kulatým pilníkem zaoblím a „zpozvolním“ přechod mezi částmi s obdélníkovým a kruhovým průřezem – jinak by se řap mohl v tomto místě při nýtování zlomit.

 

Ověřím si, že je opilovaný konec kulatý a má průměr 3mm…

 

…a že na něj hlavice jde volně navléknout.

 

Podle návodu si namíchám epoxid…

 

…a začnu skládat rukojeť. Jednotlivé vrstvy promazávám epoxidem.

Čepel je upnutá ve svislé poloze ve svěráku. Proti poškrábání je chráněna jednak papírovým obalem, jednak vložkami z hliníkového plechu.

 

Vrstev přibývá…

 

Před nasunutím ebenového špalíku nanesu na řap dostatek epoxidu, aby spolehlivě vyplnil mezeru mezi řapem a dřevem. Je-li tato mezera větší, je možné si z epoxidu připravit tmel tak, že do něj vmícháme jemné piliny z řezání nebo broušení dřeva.

Ušetříme tak drahé lepidlo a dosáhneme vyšší pevnosti.

 

Rukojeť je kompletní, zbývá ji stáhnout poklepem přes špalík z tvrdého dřeva,

v němž je vyvrtán otvor pro přečnívající konec řapu.

 

Opatrně roznýtuji konec řapu tak, aby zcela vyplnil úkos v otvoru hlavice.

Rukojeť je teď pevně spojená, zbývá nechat ji odpočinout tak dlouho, až epoxid vytvrdne.

 

A takto vypadá kompletně složený budoucí nůž. Zatím mu, pravda, ke správné formě něco chybí.

 

Rukojeť nože vytvarovaná na pásové brusce. Na vybroušení základního tvaru používám pásy zrnitosti 40, pak pokračuji jemnějšími. Pásy používané na dřevo by měly být ostré, jinak při broušení vzniká třením velké množství tepla a povrch se pálí a tmavne.

Není špatné vyhradit si po jednom pásu od každé zrnitosti jen na rukojeti.

Nedisponujete-li pásovou bruskou, stejně dobře vám poslouží rašple, půlkulatý pilník a smirky.

 

Konzervace rukojeti. Ve vodní lázni si rozehřeji lněný olej s malým množstvím (asi 10%) karnaubského vosku.

Do něj ponořím rukojeť a nechám asi tři hodiny „povařit“. Teplem se jednak sníží viskozita oleje,  jednak se roztáhnou póry dřeva, a tak olej proniká hluboko do jeho struktury. Dřevo použité na rukojeť musí být dobře vyschlé, jinak by se z něj v horkém oleji vlhkost rychle odpařovala a dřevo by mohlo prasknout.

Na obrázku se v oleji vaří nože dva, aby jim nebylo smutno.

Po vyjmutí z lázně setřu přebytečný olej a nechám rukojeť zaschnout. Pak ji přebrousím smirkovými papíry až do zrnitosti 2500.

Na dřevo nepoužívám lešticí pastu, protože ta zůstává v pórech dřeva a narušuje jeho vzhled.

Na hadráku s pastou jen opatrně přeleštím kovové části (v tomto případě záštitu a hlavici) rukojeti.

 

Závěrečnou úpravu voskováním provádím tak, že rukojeť vyleštím na čistém hadrovém kotouči s karnaubským voskem.

Ten se nanáší pouhým přitlačením kostky vosku na rotující kotouč, stejně jako lešticí pasta.

Při leštění se pak teplem, vznikajícím při tření, nataví na povrch dřeva a vytvoří tenkou, rovnoměrnou, lesklou vrstvičku.

 

Už jen přebrousit ostří a nůž je hotový.

Dobrý pocit z odvedené práce a radost z vlastnoručního výrobku jistě stojí za všechnu tu námahu. 

Provozovatel

Novinky e-mailem

Zadejte svůj e-mail a budete informováni o novinkách a výhodných akcích.
(opakováním zadáním novinky odhlásíte)

Veškeré údaje kromě e-mailu jsou nepovinné, pro přihlášení k odběru novinek stiskněte prosím tlačítko ODESLAT

E-mail
Zadaný e-mail:
Příjmení a jméno
Příjmení:Jméno:
Osobní údaje
Ulice:Město:
PSČ:Firma:

Partneři

© 2018 P.M.P. Company s.r.o. Všechna práva vyhrazena.
Aplikace pro Internetový obchod EasyShop® 3.9 © IT STUDIO s.r.o.

TOPlist